Autor fotografie Ivo Dudek

Novinář a fotograf Jan Smekal vystudoval Gymnázium Petra Bezruče a obor Středoevropská studia na Slezské univerzitě v Opavě. Fotí od roku 2009, kdy začal pracovat pro týdeník Sedmička. Od té doby fotí stále, často sportovní momentky, nedávno připravil knihu plnou fotografií z našeho města. Protože má hodně co říci, rozdělili jsme rozhovor na dvě části.

Při svém mládí už máš za sebou docela hezkou kariéru. Když jsi byl na gymnáziu (a seděli jsme spolu v jedné lavici 🙂 ), čím jsi chtěl být?

V té době jsem rozhodně neměl konkrétní představu. Snad i proto, že co se týče prospěchu, jsem patřil mezi podprůměrné studenty. Nikdy jsem se totiž neučil. Vlastně jen před předem ohlášenými písemkami. A to nejčastěji tak, že jsem si dal budík o hodinu dříve, než jsem běžně vstával do školy. Během hodiny jsem si danou látku několikrát přečetl a doufal v to, že si co nejvíce zapamatuju. Tak vypadala má příprava na testy celých šest let. Vždycky jsem dával přednost čemukoliv jinému, jenom ne učení. No a známky tomu odpovídaly. Ostatně, když jsem odmaturoval s trojkami ze všech předmětů, říkal jsem, že maturita přesně odpovídala průběhu mého šestiletého studia na Gymnáziu Petra Bezruče ve Frýdku-Místku. Věděl jsem jen, že chci jít dále studovat humanitně zaměřený obor. Nic jiného u mě nepřipadalo v úvahu. Každopádně na ty roky moc rád vzpomínám, protože jsme tvořili úžasný kolektiv, což dokazuje i to, že se každý rok scházíme. Ne každý tohle může říct.

Vím, že tě hodně bavil sport, a nakonec se ti povedlo získat profesi, která má k této oblasti blízko. Čekal jsi to třeba během středoškolských studií?

O veškeré sportovní dění jsem se zajímal už odmala. Ostatně i jako dítě jsem dával přednost sportovním přenosům před pohádkami pro děti. Faktem ale je, že během středoškolských studií jsem se chodíval dívat na spolužáka Tomáše Závorku, který už hrával házenkářskou extraligu dospělých za Frýdek-Místek. A dneska je to už spousta let, co dělám redaktora a fotografa právě tomuto celku. Tenkrát by mě nenapadlo, že se tak někdy stane. Práce v médiích má mimo jiné jednu obrovskou výhodu, člověk neustále poznává nové lidi. A s některými přichází i nové příležitosti.

Osud a tvůj talent tě dovedly k focení sportovních událostí. Je to výjimečná specializace nebo znáš i jiné fotografy, kteří se soustředí na sport? Máš nějaké vzory?

Fotit jsem začal jako redaktor týdeníku Sedmička, kde mi v začátcích hodně pomáhal Martin Straka. S ním jsem často konzultoval fotky, které jsem pořídil k reportážím či na různých akcích. Jeho snímky obdivuji dodnes, protože vždycky umí fotografii udělat jinak, než ostatní. O to se ostatně snaží každý fotoreportér. Fotografie jako taková má spoustu žánrů. Sportovní fotografie je výjimečná, specifická tím, že fotograf musí reagovat velice pohotově a mnohdy také předvídat, co se stane v nejbližších vteřinách. Zároveň ale musí dávat pozor, aby sám nepřišel k újmě na zdraví. V dnešní době je pak kladen veliký důraz na rychlost, takže když se fotí nějaká akce, první fotky je třeba zpracovat ihned po jejím skončení, v některých případech i v jejich průběhu. Ač by se to na první pohled nemuselo zdát, je to velice namáhavá práce, kdy fotograf pracuje pod velikým tlakem, protože na pořízení některých záběrů má jen jedinou šanci. Když ji promrhá, další už nemusí přijít. Pokud jde o nějaké vzory, tak ty vyloženě nemám, ale obdivuju fotografie Romana Vondrouše fotícího pro ČTK, kterého považuju za nejlepšího českého fotoreportéra. V našem kraji jsou velice šikovní Martin Straka, Lukáš Kaboň, Jaroslav Ožana, Jiří Zerzoň, Alexandr Satinský, Vladimír Pryček nebo Lukáš Ston. Ti všichni fotí pro média a pokaždé se tak musí z terénu vrátit s fotografiemi, které přesně zachytí to, o čem daná reportáž pojednává. Přitom se musí často vypořádat s celou řadou překážek.

Chodíš pořád do Fotoklubu ve Frýdku-Místku? Co ti dává, v čem ti nejvíce pomáhá?

Do fotoklubu už několik let nechodím. Pokud se nepletu, byl jsem jeho členem v letech 2012 až 2017. Pomohl mi hodně v začátcích, protože když jsem do něj začal chodit, uměl jsem ohodnotit jen sportovní momentku. Vůbec jsem neměl ponětí o tom, že existují i jiné fotografické žánry, respektive neuměl jsem na ně správně nahlížet. V tomto ohledu jsem si rozšířil obzor a poznal i trochu z teorie. Jenže té je tam na můj vkus až příliš, takže jsem po nějaké době fotoklub opustil. Ovšem sem tam se zajdu podívat na vernisáž výstavy některého z členů fotoklubu. Nemůžu tak říct, že bych úplně zpřetrhal vazby s fotoklubem.

Vydal jsi fotografickou knihu o Frýdku-Místku. Jak náročná byla pro tebe práce na ní?

Knihu jsem nevydal já, ale místní knihkupec Jan Becher provozující knihkupectví Kapitola. Byla to pro mě obrovská výzva a pocta zároveň. Od začátku jsem si uvědomoval, že mám příležitost pracovat na něčem, co bude naše město připomínat i za spoustu let. Navíc se mi ohromně líbila myšlenka knihkupce Jana Bechera fotit město takové, jaké je, i s jeho nedostatky, kterých tady není zrovna málo. Při fotografování, kdy jsem se snažil neustále hledat pohledy, které by byly něčím zvláštní, nevšední, ojedinělé, jsem si čím dál více uvědomoval, že Frýdek-Místek je plný kontrastů. Někdy úsměvných, jindy ale hodně zarážejících. Vždyť takřka veškerou původní zástavbu ve valné většině nahradila panelová sídliště. Z původního města zůstala snad jen obě jeho náměstí, Svobody v Místku a Zámecké ve Frýdku. Z některých dobových snímků tak zjišťujeme, že se město změnilo k nepoznání. Město jsem fotografoval dva a půl roku. Navíc jsem využil i několik fotek ze svého archivu. Spoustu času jsme pak strávili s Janem Becherem a Michalem Popieluchem, který dal knize grafickou podobu, nad výběrem a rozložením jednotlivých fotografií.

Co máš na našem městě nejraději?

Jednoduchá otázka, ale už ne tak lehká odpověď. Ruku na srdce, naše město nepatří mezi ta pěknější v Česku, vždyť je to tady samé panelové sídliště. V centru města na břehu Ostravice místo relaxační zóny vyrostla nevkusná Frýda. Jako bychom už tady obchodů neměli dost. Navíc město velice necitlivě rozděluje průtah, který jej protíná v celé jeho délce. Ale abych nebyl jen negativní. Ohromný potenciál naskýtá přehrada Olešná a její okolí. Na své si tady přijdou vyznavači jízdy na inline bruslích nebo ti, kteří si tady přijdou zaběhat nebo jen tak na procházku. Navíc se odtud nabízí krásné výhledy na panorama Beskyd. Pro děti je tady nádherné a prostorné hřiště se spoustou herních prvků. Dvojměstí pak rozděluje řeka Ostravice, jejíž břehy rovněž vybízejí ke klidným procházkám. Cyklisté mohou využít cyklostezku vedoucí jak směrem na Ostravu, tak na druhou stranu, do Beskyd. A když se člověk vydá do některé z okrajových částí, rázem má pocit, jako by se ocitl na vesnici.