Pavel Šustek pracuje jako peer konzultant v Psychiatrické nemocnici Opava a také ve Slezské diakonii ve Frýdku-Místku, kde se lidem s duševními potížemi věnuje v sociálně-terapeutických dílnách. Zpovídal jsem ho jako svého kolegu, jako člověka, který zvládl své duševní potíže, a může proto pomáhat lidem v podobné situaci.

Jaký je život s duševní nemocí?

Docela těžký, když není zvládnutá, když s ní člověk bojuje. Ale když ji člověk přijme a žije s ní v souladu, tak se mu žije docela dobře.

Já mám někdy pocit, že mi nemoc nejenom vzala, ale že mi i něco dala. Máš to podobně?

Mám to podobně. První tři roky po atace mi nemoc jen vzala, nebavilo mne tehdy žít. Později mne to ale naučilo velké pokoře, stal jsem se úplně jiným člověkem, bez toho bych byl třeba pyšný nebo sobecký. V životě jsou sice důležité velké věci, které se nám stanou, ale člověk si má vážit i maličkostí. Když jsem v Klubu otevřeného srdce dělal anketu, tak všichni dali pokoru na první místo mezi věcmi, které díky nemoci získali. Jako peer konzultant paradoxně nepomáhám jen druhým, ale i sám sobě, protože mne to posunuje dál. Ta spolupráce nás peerů s lidmi s duševními obtížemi pomáhá i nám na cestě k zotavení.

Je něco, co ti pomohlo se s nemocí poprat?

Pomohla mi práce, kdy jsem nebyl zabředlý v bahně té nemoci, v tom, že mi nic nejde a nic mne nebaví. Brácha dělal kamenosochařské práce jako kameník, bral mne ke své práci, to mi dost pomohlo. Také jsem se deset let staral o mamku, s bráchou jsme si přáli dochovat ji doma bez proleženin a dekubitů, to se nám povedlo. Mamka se po pěti mrtvičkách a třech infarktech učila znovu chodit, číst, psát a mluvit v odlehčovací službě Gaudium. Tamní sociální sestra mi řekla, že se schizofrenií domácí péči o maminku nezvládnu… já jsem se ale kousl a šel jsem do toho. Podařilo se mi to, umřela doma, 16. ledna tomu byly dva roky.

Podle mne je pro zotavení důležité, aby měl člověk nějakou smysluplnou životní roli, byl někomu prospěšný. To se ti povedlo…

Určitě to je důležité, člověk musí vědět, proč tady na světě vůbec je, znát odpověď na tuto otázku. Měl by být užitečný. Je fajn, když na konci svého života ví, že po něm zůstane nějaká stopa, že na něj bude někdo vzpomínat. Učím to i své pacienty v opavské psychiatrické nemocnici, kde dělám peer konzultanta a terapeuta.

Chceš vysvětlit, v čem spočívá profese peera, jak tě naplňuje?

Peer je slovo přenesené z cizího jazyka, je to vlastně člověk s vlastní zkušeností s duševní nemocí. Já třeba s klienty nemusím ani moc mluvit, abych je pochopil. Abych věděl, co se děje, když mají deprese, když mají mánii, když mají úzkosti, halucinace, bludy, umím se do nich vcítit. Protože jsem si to všechno prožil, všechny tyto stavy jsem měl, proto se mi s peery a klienty dobře spolupracuje.

Ve Frýdku-Místku je asi tvou největší aktivitou Klub otevřeného srdce. Můžeš ho přiblížit?

Klub otevřeného srdce vznikl kvůli zrušení klubů, které probíhaly každý měsíc v psychiatrické nemocnici v Opavě a vedly ho psychoterapeutky z oddělení 17 BC, z otevřeného oddělení, které připravovalo klienty na život za zdmi léčebny. Poslední klub byl v lednu 2019 a nás napadlo, že bychom si kluby mohli dělat sami. Tak jsme založili klub v Příboru, tam nás zastřešila organizace Via Familia, která nám poskytla prostory. Začali jsme v pět lidech, v pěti věřících různých církví (baptista, evangelík a katolíci). Název našeho setkávání vyšel z obrazu otevřeného srdce Ježíše Krista Kristýny Kowalské. Scházeli jsme se jednou za čtrnáct dní v Příboru, potom přišel Covid, tak jsme přešli na Skype a potkávali se velice často, někdy třeba i dvakrát denně, jako jedna velká rodina. Covid jsme tak zvládli lépe.

Chceš povyprávět, jak vznikl klub ve Frýdku-Místku?

S Martinem Okáčem, který vede kluby v Příboru, jsme oslovili tehdejšího náměstka primátora Marcela Sikoru, jestli by nešlo získat nějaký bezplatný prostor pro naše kluby od magistrátu Frýdku-Místku. Nakonec nás zaštítil inženýr Dalibor Kališ, který vedl Klub aktivních seniorů, pro který magistrát postavil nové středisko. Tam jsme získali zázemí.

Jak vnímáš Klub aktivních seniorů?

Klub aktivních seniorů je plný úžasných lidí, kteří společně například cvičí jógu, hrají ping pong a petangue, účastní se turnajů a zájezdů, … Nedávno jsem s nimi byl dvakrát tancovat na úžasných Čajích o páté. Jsou to lidé, kteří se dožili krásného věku a jsou pořád aktivní. Na naše kluby chodí i jedna členka klubu seniorů, je velmi aktivní a je mezi námi ráda.

Kdo váš klub organizuje?

Kluby otevřeného srdce jsou organizovány odspoda, jsou nízkoprahové, na kafe si vybíráme peníze mezi sebou. Když vybereme více peněz, tak chodíme na bowling, jeden náš člen měl padesátiny a druhý slavil třiatřicet let, tak jsme se poskládali na jejich dárky… Držíme pospolu, máme se rádi a na kluby, které se konají jednou za čtrnáct dní, se vždy těšíme.

Kdo všechno může za vámi chodit?

Klub určitě není jen pro nemocné, přijít mohou i rodinní příslušníci lidí s duševními obtížemi, kteří třeba až do té první návštěvy klubu otevřeného srdce nevěděli, jaké problémy má jejich blízký. U nás se také dozví, jak prožívají takovou nemoc jiné rodiny.

Ty už jsi zmínil, že za klubem stojí Martin Okáč, on je mezi námi, lidmi s duševní nemocí, takovou slavnou osobností.

Je to naše celebrita v uvozovkách, vystudoval práva, řídí peer klub v PN Opava, dělá i speakera a moderátora na mezinárodních konferencích v angličtině. Je kovaný v angličtině, proto je takový celosvětový. Máme tady dobrého člověka na správném místě, který nás vede.

Máš rád Frýdek-Místek? Co se ti na něm líbí nebo nelíbí?

Frýdek-Místek je malebné a krásné město v podhůří Beskyd. V místní nemocnici jsem se v roce 1965 narodil, mám zde své kořeny. Naši rodiče si postavili rodinný domek na Frýdecku-Místecku, takže to mám do města kousíček. V oblasti žiju rád a mám zde spokojený život. Líbí se mi místní prostředí, máme tady hory, kopečky, krásné řeky. To mi připomíná, že je tady dobré místo pro otužování. Zpočátku jsem jezdil ke splavu U Žida ve Frýdku-Místku s partičkou Otužilci Frýdek-Místek, kdy se v zimě občas sešlo u řeky i 150 lidí, třeba v okamžiku zahájení nebo ukončení sezóny. Nyní ze zdravotních důvodů – kvůli kvalitě vody – jezdím na Podolánky, na Koňskou Duču, na podhorský potok Čeladenka.

Chybí podle tebe ve Frýdku-Místku nějaký projekt, který by pomáhal lidem s duševní nemocí?

Já myslím, že různých organizací je dost. Bylo by fajn, kdyby lidé ze sociálního odboru města spolupracovali i s psychiatry, aby byla větší osvěta veřejnosti ohledně aktivit, které lidé s duševní nemocí mohou dělat. Psychiatr třeba vyslechne pacienta, ale nenabídne mu možnosti využití volného času. Duševně nemocní, když mají trojku důchod, nebo když nechodí do práce, mají spoustu volného času. Je proto důležité podchytit tyto lidi, aby ten volný čas nějak smysluplně prožili a naplnili.

Myslíš to také tak, že by se lidé s duševní nemocí mohli zapojit v některých službách třeba jako dobrovolníci?

Bylo by to dobré řešení problému, co s volným časem. Mohli by třeba pomáhat v organizaci ADRA, mohli by chodit do domovů seniorů. Neměli by se uzavírat do té své ulity, ale měli by být ve společnosti, být nějak prospěšní, nápomocní druhým lidem. Ta dobrota se jim zase vrátí ve stejné podobě, jako to, co do dobrovolnictví vložili. Dobrovolník pracuje bez nároku na honorář a vrací se mu to jinak než penězi.