Jakub Tichý je velmi zajímavá osobnost kulturního života v našem městě. Zajímaly mne jeho reakce a volné asociace na několik fenoménů místní kultury.

Frýdecko – Místecký underground?

Nevím, jak moc se dá o něm mluvit… a navíc v přítomném čase. Každopádně, undergroundování se provozuje hlavně v hospodě. V době bezmobilové obvykle člověk zkrátka šel do hospody v naději, že tam potká někoho známého, čímž vznikala přirozená shromaždiště spřízněných duší. V mém případě se to dělo hlavně U Jindry, dílem snad U Arnošta, kde ještě za Ivoše Pokludy nebylo topení a lidé tam v zimě seděli v bundách a čepicích a šla jim pára od pusy. Později Kočka, Sokolík, Agora. Dnes už je toho setkávání méně, skončily i koncerty na Statku. Ale nejsem nostalgický.

Pořád vznikají kapely, projekty, akce. Formy se přirozeně mění a vyvíjejí, ale vždycky budou proudy a umělecké projekty vzhledem k mainstreamu mimoběžné. Je to tak dobře.

Gymnázium Petra Bezruče?

Chodila tam i moje sestra a teď se na něj chce hlásit i můj syn. Dobré vzpomínky. Jako vesnické děcko jsem se dostal do města, což mě tehdy bavilo, stejně jako styl výuky, který se dost lišil od obvyklé buzerace na základkách. Dodnes tam učí několik mých přátel a známých. A čeká mě sraz po dvaceti letech (otřesné číslo).

Sokolík?

Na začátku, v roce 2003, to byla příšerná díra. V dobrém smyslu slova. Rádi jsme tam chodili, pouštěli si hudbu, ostatně jsem tam občas i pracoval za barem a zavíral za hluboké, černé noci. Nebo jsme tam brigádně kopali výkopy, což nám samozřejmě moc nešlo. Nejlepší v tom byl Dušan Helštýn z Prouzy, který tři hodiny kopal, pak si koupil cigára, dal si po té námaze pět piv a taxíkem odjel domů. Prací vyloženě prodělával.

No a spousta koncertů. Hodně z nich jsem pořádal, nebo spolupořádal, což je, jak známo, nejnevděčnější práce na světě. Hlavně ze začátku to byly legrační časy. Punkové kapely, zvukař Eman zvučil za odvoz a flašku jakéhokoli čirého alkoholu. Spali jsme většinou v sále nebo dole na zemi. Později jsem tam ale zval třeba i J. H. Krchovského, Václava Koubka, Hasiací Pristroj, začínali tam The Crooked Beats a spousta dalších… samozřejmě jsem tam taky často hrál sám. Později jsme v Sokolíku taky hráli a zkoušeli se Statickým divadlem. Spolumajitelka Helena si za to všechno zaslouží nehynoucí díky. No a poslední léta už se místní dějiny ubírají zase jinudy.

Oblíbený podnik ve Frýdku-Místku?

Vlastně úplně nevím, rád to střídám a moc mě nebaví chodit pořád na tatáž místa. Když už na to přijde, většinou se nepřekvapivě courám Kočkou, Arnoštem, Zkušebnou… Ale hlavně: k smrti rád jezdím na výlety. Takže můj oblíbený podnik je ten, ve kterém jsem poprvé, je někde, kde jsem ještě nebyl, a dám si tam něco, co jsem ještě nejedl a nepil…

Sweetsen Fest?

Zažil jsem ho od prvních ročníků ještě v Sokolíku. Jakožto účinkující jsem inventář, pár let jsem se za KulturuFM na organizaci festivalu podílel i jako spolupořadatel. Při té příležitosti jsme absolvovali třeba nezapomenutelná jednání na Povodí Odry (ročník se zahájením na řece), kde odpovědí na jakýkoli nápad byl dlouhý výklad o tom, proč to rozhodně nejde. Šedivá je praxe a zelený je strom byrokracie.

Svého času měl Sweetsen Fest velikou zásluhu na rozvoji a zviditelnění místní kulturní scény. Lidi navzájem navazovali kontakty, získávali sebevědomí, měli kde vystupovat… Často je to nakoplo dál a výš. Díky za to patří Petru Korčovi, ale i Kamilům Typovskému a Rudolfovi a mnoha dalším… Snad se nikdo neurazí, když napíšu, že poslední roky už mi ten koncept přijde trochu vyčerpaný. A nejlepší byly stejně afterparty na Kohutce ve Vyšních Lhotách!

KulturaFM?

Strávil jsem v Národním domě sedm let, z toho pět let jako ředitel, a na většinu toho času vzpomínám rád. Když jsem vyhrál výběrové řízení na ředitele, říkal jsem si, že by to mohla být mise na pět let a povedlo se mi to dodržet. To, co jsem mohl udělat, jsem udělal. Člověk by měl vědět, kdy přijít a kdy zas odejít.

Myslím, že jeden čas se tam potkalo dost zajímavých lidí a rozjížděly se fajn věci. Jako první jsme dostali kulturu do bývalých textilek a začali dělat kulturní akce mimo obvyklá místa. Myslím, že program byl pestřejší a zajímavější, než dřív. Hodně jsem se při tom naučil.

Samozřejmě bylo několik střetů s tehdejším politickým vedením města a několik pseudokauz, kdy jsem přesně věděl, odkud vítr vane, ale to už je dnes vlastně jedno. Snažili jsme se dělat naši práci poctivě. A mám za to, že se povedlo dát dohromady spoustu výborných akcí a že jsme ukázali, že i oblastní kulturák může mít dlouhodobě pestrou, nekýčovitou, nepodbízivou a smysluplnou dramaturgii.

Spotify?

Jsem boomer. Většina muziky, kterou poslouchám, je stará 30 až 60 let, a preferuji spíš různé pravěké způsoby poslechu. Ale vlastní desky na Spotify mám, to ano. Tyhle platformy asi do budoucna budou nejčastějším a nejjednodušším způsobem, jak se k hudbě dostat. A muzikanti stojí před otázkou, jestli má vůbec ještě smysl dávat nahrávkám podobu nějakého fyzického artefaktu. CD není na čem přehrát, vinyly jsou přece jen dost úzký profil… Nemá smysl nad tím brečet, svět se prostě virtualizuje.

Ostravan, případně Rádio Ostravan?

Zpočátku jsem tomu moc nevěřil, ale je to mimořádný a obdivuhodný počin. Jasně, občas je to boj o adekvátní úroveň článků, větrné mlýny a klacky pod nohy, ale celkově se před Alešem Honusem hluboce skláním, protože to všechno muselo dát velikou práci. Z tradičních médií kultura skoro zmizela, internet je sice plný všelijakých blogů, ale jejich úroveň je většinou dost diskutabilní. Takže dát dohromady projekt zaměřený na kulturní publicistiku je odvážný a záslužný čin. Navíc u nás v Asii… ehm, tedy v Ostravě!

Ale když jsem u záslužných činů, nezapomeňme na Ilonu Rozehnalovou a lidi kolem ní, Fiducii, Krásnou Ostravu. A všechny ty lidi, kteří se snaží, aby se tady něco dělo. Z divadel, klubů, hospod… ve Frýdku na Dagmar Čaplyginovou a Galerii Věž, Honzu Bechera…

Sousoší ve veřejném prostranství ve Frýdku-Místku?

Předně: jsem patologický systematik, nerad chodím opakovaně na stejná místa a rád se toulám. S radostí proto věnuji spoustu času nikomu nepotřebným a naprosto neužitečným akcím: obejít a prohlédnout si všechny kapličky v okruhu třiceti kilometrů, navštívit a vyfotit všech 128 beskydských vrcholů, které mají přes 800 metrů…

A do toho hezky zapadá nápad zdokumentovat umění ve veřejném prostoru ve Frýdku-Místku a vytvořit jeho mapu. Mám rád historii, je to vlastně dílem můj obor. A veřejný prostor je podstatné, ale pořád opomíjené téma. Staráme se tady o těch pár barokních soch, občas něco oblepíme polystyrenem, ale v ulicích je toho mnohem víc. Neměli bychom ztrácet paměť míst, paměť krajiny. A tak jsem všechny ty kříže, sochy a drobné umělecké realizace ve veřejném prostoru obešel, vyfotil a vytvořil z nich jednoduchou mapu. Není to bůhvíco, třeba ve srovnání s monumentálním projektem Jakuba Ivánka v Ostravě. Ale jestli to někoho zaujalo a třeba se něco dozvěděl, mám z toho radost.

Jakub Tichý?

Hm… pateticky řečeno, sám bych chtěl být hlavně slušný člověk a být na lidi laskavý. Což mi jde blbě, protože jsem arogantní kretén. Člověk nakonec stejně zas dojde k celkem banálnímu zjištění, že smysl mají hlavně vztahy. Synáček. Milovaná žena, která je na celém světě nejlepší. Kamarádi. Z hlediska věčnosti po nás nezbude nic.

No a jinak… baví mě moje povolání v Komorní scéně Aréna, hraju v punk-country duu Kujóni, i sólově, máme divadelní spolek Statické divadlo, pro které píši a režíruji. Jo, a jak lze seznat z předcházejícího, s postupujícím věkem se stávám sentimentálním. Taky jsem líný a rád piju pivo. V plánu mám vylézt na spoustu kopců, podniknout kupu kulturně-historických výletů, vidět hodně báječných oper, přečíst pár hromad knih, z nichž aspoň některé budou latinsky. Taky něco psát a hrát, udělat nějaké fajn divadlo. Dělat někomu radost. A nechovat se jako debil.