Fotografie: Kateřina Cinklová

Petru Petruškovou celý život zajímalo vzdělávání, má za sebou koučovací výcvik a kurz vzdělávání dospělých. Je zakladatelkou a ředitelkou neziskové organizace Lumpíkov. Založila ji po nastěhování do Frýdku-Místku. Ve městě tehdy nenašla místo, kde by mohla kvalitně trávit čas se svými dvěma dětmi, a rozhodla se ho vytvořit. Později začala pomáhat maminkám získat práci, maminkám samoživitelkám v jejich složité situace, zabývala se řešením domácího násilí a nyní realizuje i projekty pro ženy nad padesát let.

Zajímalo by mne, jak se maminky s dětmi, kterým se věnujete, zapojují do chodu vaší organizace?

My jsme zapsaní jako ústav, dříve obecně prospěšná společnost, nemáme úplně spolkový charakter. Máme ale různé projekty, do kterých se maminky zapojují, ve kterých mohou být aktivní. Měli jsme třeba projekt pro maminky samoživitelky Ženám s odvahou. Vytvořili jsme komunitu žen, které si navzájem pomáhaly. Zapojené maminky se nyní už moc neschází, protože si díky projektu našly práci a starají se o své děti samy. Když ale některé maminky přijdou se zajímavým nápadem, tak je vždy podpoříme.

Zapojit se mohou, vždy záleží na tom, do jakého projektu. Aktuálně probíhá už podruhé úspěšný projekt ‚Práce, děti a já’ pro maminky s dětmi, které se po mateřské vracejí zpátky na trh práce. Během prvního kurzu, který se konal před pár let,  jsme dosáhli jsem toho, že se maminky samy schází a neformálně si pomáhají. Nyní to bude věřím podobné. Často se stává, že se ženy, které projdou našimi projekty, k nám následně vrací, a jako úspěšné manažerky vzdělávají další ženy.

Může se vaše organizace pochlubit něčím unikátním?

Ano, zmíněným projektem Ženám s odvahou, který byl v Česku jedinečný. Chtěli jsme, aby vzniklo více flexibilních a zkrácených úvazků pro ženy samoživitelky. Spojili jsme je s firmami a veřejnou správou prostřednictvím různých workshopů a dalších setkání.

Vím, že máte různé cílové skupiny. Jakým lidem se věnujete nejvíce?

Naší největší cílovkou jsou maminky s malými dětmi. Některé jsou na tom špatně, jsou velmi ohrožené, často žijí v azylových domech. Třeba Pavla byla na začátku naší spolupráce v azylovém domě, my jsme jí pomohli najít bydlení i práci. Nyní u nás učí Ukrajince a její malá tráví sem tam čas v naší školce. Přesněji v dětské skupině v suterénu našeho sídla, kde se věnujeme prckům od dvou do tří let, které je obtížné svěřit jinam.

Nedávno jsme se pustili do projektu pro ženy nad padesát let, to je cílovka, se kterou nemáme moc zkušeností, proto jsme zvědavi, jak to dopadne. Cílem projektu je, aby se ženy po padesátce staraly o své zdraví, vedeme je k pravidelnému cvičení. Chceme, aby byly šťastné a spokojené, aby je bavila jejich práce, aby zvládaly moderní informační technologie. Snažíme se, aby přestaly odcházet do předčasných důchodů třeba kvůli tomu, že je ze sezení u počítače bolí záda. Projekt je součástí úsilí Evropské unie, která chce snížit v Česku četnost odchodu žen do předčasných důchodů.

Jak spolupracujete s místními organizacemi, napadá mne třeba Faunapark?

Někomu pomáháme my, jiní pomáhají nám, je to různé. Během příměstských táborů, které každoročně přes léto pořádáme, chodí děti navštěvovat akce ve Faunaparku. Hodně blízcí jsme si s ADROU, s ní jsme loni spolupracovali na podpoře uprchlíků z Ukrajiny. Když potřebujeme poradit, tak vím, že do Adry vždycky můžeme zavolat a oni nám pomůžou. Když řešíme problém domácího násilí, tak jiným organizacím, například Poradně pro matky a dívky, zase poradíme my.

Spolupráce v našem městě funguje, ale myslím si, že bychom v tom mohli být ještě lepší. Nesetkáváme se, abychom spolu vymýšleli další možnou spolupráci. Před pěti lety jsem dělala workshop, kde organizace z našeho města představily, co všechno dělají. Na setkání všichni říkali, že bychom se měli vídat pravidelněji. K tomu je ale potřebný člověk, který by měl čas se tomu věnovat, já jsem to pak už nestíhala.

Jak hodnotíš podmínky pro neziskové organizace ve Frýdku-Místku?

Myslím si, že město nás podporuje psychicky, máme z jeho strany velkou podporu vždy, když potřebujeme s něčím pomoci. Lidé ze sociálního odboru, například paní Šarközyová, k nám mají úžasný přístup, když řešíme například problémy žen samoživitelek. V této sféře vidíme pokroky, město se zajímá o naše zkušenosti.

Na druhou stranu my musíme být v některých projektech strašně rychlí, rychlejší než veřejná správa. Když začala válka na Ukrajině a tady přišla spousta lidí, tak jsme byli první, kdo otevřel kurzy pro Ukrajince, neměli jsme na to ani korunu a dlouho jsme čekali, než jsme získali nějaké zdroje, což pro nás bylo téměř likvidační. Jsou prostě chvíle, kdy je třeba pomáhat hned. Teď máme napsaný projekt na podporu Ukrajinců, abychom jim pomáhali zpátky na trh práce. V případě, že budeme úspěšní, tak projekt začne v březnu 2024, to jsou dva roky od začátku války. Někdy musíme být opravdu extrémně rychlí.

Co se týče Ukrajiny, líbilo se mi se počáteční nadšení pro podporu Ukrajiny, pak se to změnilo. Jak to vnímáš teď? Mrzí mne, že spoustě lidem se ta podpora nelíbí.

Znám pár lidí, fakt malinké množství, kteří jsou proti takové pomoci a mají k tomu nějaké své důvody. Podle zkušeností, které mám já i jejich ubytovatelé, jsou Ukrajinci z 95 procent velmi slušní. Mám mezi nimi spoustu kamarádek a vím, že to mají těžké. Bez jazyku je život v cizině problém. Problémy často dělají lidé, kteří u nás už třeba žijí mnohonásobně déle, většinou to nejsou ti, kteří utíkají před válkou. Někteří lidé říkají, že řešíme podporu Ukrajinců a například matky samoživitelky to mají u nás extrémně těžké. Přitom to ale vůbec neznamená, že když zastavíme podporu Ukrajincům, tak se všichni Češi budou mít najednou dobře.

Myslíš si třeba, že ve Frýdku-Místku je nějaká oblast, kterou žádná organizace nepokrývá?

Podle našich průzkumů tu chybí podpora prevence domácího násilí, což my děláme, ale máme na to extrémně malinký rozpočet. Všechny velké poradny z této oblasti jsou jinde, v Ostravě, v Havířově, v Novém Jičíně… Uvažujeme o tom, jak to rozvinout, chceme, aby se dotyčný člověk nemusel trápit dlouho, aby mu právník poradil, dal mu informace, zastoupil ho u soudu, dokud se situace nevyřeší.

Je složité starat se o takovou organizaci, jako je Lumpíkov? Máš čas na odpočinek?

Myslím si, že je to náročné, protože často řeším těžká témata, jako je domácí násilí, kdy člověk ví, že jeho klientka může být v ohrožení života. Nebo jsem třeba učila Ukrajince a v jeden moment jim umřel rodinný příslušník. Člověk si to nosí domů, což je to nejhorší. Zvládnout mi to pomáhají Otužilci Frýdek-Místek. Ze začátku jsem nechtěla do vody, běhala jsem s nimi na schodech, a teď už se i otužuji. Člověk se tím sportem odreaguje, vyčistí si hlavu a dostane negativní věci ze sebe pryč. Lidi jsou tam fajn, takže se tam těšíš a zároveň máš pravidelný pohyb, já jsem trochu líná, když to nemám pravidelně, tak to nedělám. Vím, že je ráno, jdu tam, udělám něco pro své zdraví.

Máš ráda Frýdek-Místek, co se ti tady nejvíce líbí?

Já musím říct, že když jsem se tady přistěhovala a otevřela jsem Lumpíkov, tak mne lidi neznali a nesmyslně proti mně bojovali, podráželi mi nohy. Bylo tu hodně věcí, které jsem musela řešit s právníky, například vydírání. Nebylo mi tu dobře. Chtěla jsem se odstěhovat. Teď už tu osobně znám naštěstí více lidí. Jakmile o mne kdokoliv řekne něco špatného, tak tu mám tunu lidí, kteří se za mne postaví. Nyní se ten pohled mění a já mám pocit, že lidi jsou tady super, že jsou hodní, snaží se pomáhat, snaží se podporovat různé smysluplné aktivity, zajímají se o své okolí. Frýdek-Místek má krásnou řeku a parky kolem ní. Šéf otužilců Ota Zemek sám ve volném čase organizuje veliké akce sdružující lidi, kteří si navzájem pomáhají. Myslím si, že tady vznikají zajímavé komunity. Co se týče vzdělání, školství, začleňování děti ze sociálně slabých rodin nebo soukromých škol jako Montessori nebo Scio školy, tak je na tom město opravdu dobře, jsme top.

Kdybys mohla mávnout kouzelným proutkem a něco u nás změnit, co by mělo být jinak?

Já bych chtěla, aby lidé trochu více otevřeli oči, protože někdy mají proti nezisku nesmyslné výhrady. Nikdo by nepomáhal bezdomovcům, nikdo by nepomáhal obětem domácího násilí, nikdo by nepomohl dětem s postižením, důchodcům, … občan si prostě nechce vzít bezdomovce domů, dát mu židli, poskytnout sprchu, i když je to člověk stejný jako my – lidé z něj mají strach, třeba proto, že pije alkohol. Jsou tu ale lidi, kteří se o takové nešťastné starají. Když s tím budeme pracovat, budeme podporovat neziskovky a lidi, kteří se tomu věnují, budeme jim vděční, tak město bude ještě lepší a ještě lepší. Nejlepší samozřejmě bude, když budou lidé podporovat i náš Lumpíkov.